Tak je to tady! Nemůžu tomu pořád uvěřit...za 3 dny, es decir, v neděli v noci odjíždím. V životě jsem se asi necítila tak divně. Smutně a šťastně zároveň..do toho si přidejte un montón de nostalgia (budou mi chybět asi i ty neustále vrzající dveře od našeho bytu...) a taky fakt, že jsem nedávno potkala pana Božského, který následně musel odjet (ale vrátí se..když já už budu dávno doma, super). Tomu se říká los sentimientos encontrados/smíšené pocity.
Naštěstí tady v Málaze máme/mají moře, a tak to nejlepší, co může člověk udělat, když mu není úlně nejlíp, je zajít tam brzo ráno, sednout si na břeh, dívat se do dáli a rozjímat o všem možném. Přesně tohle jsem udělala dneska ráno po tom, co jsem se rozloučila (hasta luego nebo adiós?) s svými skvělými spolubydlícími, kteří už jsou momentálně na cestě do Kanady.
A najednou v tom mám tak nějak jasno...že se asi těším domů, že to naše Československo (ó ano, už jsem unavená z toho, jak tu lidí neví, že už nějaký ten pátek jsme jen ČR) mám asi svým způsobem ráda, že za mnou snad ti všichni moji milí přijedou a já pak za nima, takže tohle všechno je jen jedno velké "sta luego", a že jsem obohacená o půlroční nezapomenutelnou zkušenost a měla bych za to být sakra vděčná. Což jsem!
A hlavně...hay que mirar el lado positivo: no llores porque se acabó, sonríe porque sucedió. Amen!
(Až přijedu domů, což bude ještě chvíli trvat, protože se hodlám pak pár dnů aklimatizovat v matičce Praze, snad se vzmůžu na nějaký souhrný článek...protože jsem na to tady celkem kašlala. A zážitků bylo tolik!)